Co si vybavím když se řekne samota? Tmavý pokoj, postel s bílým či šedým povlečením, mříže na oknech. A hlavně nikoho jiného. Jen mě samotnou. Sedím na židli a koukám z okna. Můj výraz je prázdý. Hluboké, prázdné oči a bledý obličej. Neprokrvené rty a negativní výraz. Okno je pootevřené a vítr mi fouká do obličeje. Pročesává mi mé dlouhé, vlnité vlasy. Pokouším se dostat z pokoje ven, ale nejde to. Nemůžu odemkout dveře. Nic neslyším. Žádné chození po schodech ani vrzání parket. Ani mluvení či hlasité dýchání. Klíčovou dáírkou není vidět žádné světlo ani obrysy nábytku či postav. Nikdo tam není. Jsem tam úplně sama. Proč? Proč tam jsem sama? Co se děje? Má rodina tu není? už mě nemají rádi? Nestojí o mě? Nechali mě tu? V tom velkém domě s tmavými pokoji? To není možné? Kam se všichni poděli? Proč? Tohle je tipická otázka malých dětí. Proč? Se ptá malé dítě, protože se musí všechno dozvědet. Ale mě už je víc. Nejsem malé dítě! Jsem už skoro dospělá. Jsem samostatná, ale ne na tolik abych tu byla sama... Nechci tu byýt sama. Chci mt společnost. Kéž bych tu slyšela malé zavrzání parket nebo aspoň hlas osoby. Jaké koliv osoby. Vraha, zloděje, rodinu... Mojí rodinu. Mám jí tolik ráda, ale nechali mě tu. samotnou bez nikoho. Jen s těmihle zdmi. Šedé a negativní. Dřevěná, nepohodlná židle u okna. Malá vrzající postel. Bojím se. Co mohu dělat? Nic. Nemohu se dosztat z pokoje ani oknem. Jsou tam mříže. Černé a zlé. Kovové a neosobní. Přijdu si jako ve věznici. To se mi nelíbí... Chci zpět svojí rodinu, své sny, svoj školu, kamarády, vrzání parket a křik mého malého sourozence. Chci je zpět! Mám je ráda. Chci otevřít ty dveře. Nebo oddělat ty ošklivé a zlé mříže. Prosím. Přijďte mě zachránit. Pomoct mi. Odemknout ty dveře.... ale jak?! Pomozte mi! Chce se mi křičet! Pomoc! Nechci tu být sama! Potřebuji společnost! Prosím....
Prosím.....